Dnešní sen? Naprostá pecka!
Nic takového se mi dlouho nezdálo. Dlouhé sny, které se vyvíjí, jako příběhy se mi zdávají běžně, ale ten dnešní neměl chybu. Lidé se mi diví, že tak ráda spím. Taky kdo by nechtěl vejít do říše snů, kde se odehrávají nekonečné "filmy", oproti kterým se mohou jít všichni scénáristi zahrabat?
Na dnešní sen mělo vliv hodně faktorů - situace v Bradavicích, ndměrné sledování Futuramy, Tonyho sledování dokumentárních pořadů z pitev, které nám následně barvitě vylíčil v hromadné konverzaci...
Začalo to jednoho obyčejného rána. Vlastně ani nevím, jestli v mé kůži byla moje postava, nebo já. Viděla jsem to ale z úhlu svého pohledu. Možná jako Cari, možná jako já, netuším. Probudila jsem se v nebelvírské ložnici s kocourem na břiše. Vstala jsem, oblékla se a s kočičím doprovodem se vydala na snídani.
Když jsem scházela schodiště, začala se šíleně třást země, jako kdyby ve sklepení Brmbál pořádal hromadnou diskotéku. Nebo to bylo zemětřesení? Kocour začal kvílet, mňoukat a bleskurychle mi zmizel z dohledu. Běžela jsem za ním, po chvíli jsem ho však ztratila z dohledu. Zmateně jsem nasměrovala své kroky ke vstupní síni. Když jsem spatřil tu strašlivou věc, zírala jsem s vytřeštěnýma očima. Bylo tam několik stovek velkých létajících mozků, v jejichž středu byl Zapp Brannigan. Sebevědomě se nechal hlásit, že vše vyřeší, že se studenti nemusí bát.
Přišla profesorka Strawberry, ke které se z nepochopitelného důvodu kocour rozběhl a vydloubl jí jedno oko. V tu chvíli si získala Branniganovu pozornost, možná až s moc vlezlým nadšením ji nabízel, že ji doprovodí do prefektské koupelny.
Slova se ujal jeden z mozků, který začal křičet ,,SMRT STUDENTŮM, SMRT STUDENTŮM!" A začali nás hlava nehlava houfně vraždit. Zasáhli i profesora Alerta, uřízli mu hlavu, která odletěla několik desítek metrů daleko, zanechávaje za sebou krvavé stopy. Jeho mozek vyskočil z mrtvé hlavy a přidal se ke svým stoupencům.
Byla jsem jedna z mála, kteří se stačili zachránit. Zabarikádovali jsme se s Jeffem a Sayuri ve velké síni, kde jsme před dveře začaly kouzlit hromadu kamenů. Mozkové však přes tuto zábranu jen neškodně proletěli a začali se na nás vrhnout.
V okamžiku, kdy jsem si už vážně myslela, že bude po mě se odněkud z neznáma objevil Antony Poul s Clarou, která se ho držela za ruku. Začal křičet, že má řešení. Měli jsme si vzít ze stolů nože a stačilo ty mozky rozporcovat a nadělat z nich řízky.
Znechuceně jsem odmítla mít s touto nechutností něco společného, takže jsem tam jen seděla a čekala, až je ostatní zneškodní
Vše dopadlo dobře
Ale profesorovi Alertovi už nikdo život nevrátí, haha *bude velice překvapená, až ho spatí dnes ve hře*