Tak a já se hlásím do soutěže také s mojí povídkou/příběhem.
Je to velmi smutný příběh, ale dejme tomu, že má dobrý konec. Podmínku, že se tam musí objevit třeba ďábel jsem také splnil. Příběh má sice 3 strany formátu A4, ale kratší to nešlo. Myslím, že se ale bude líbit.
Jen se omlouvám, že mi tam občas přeskočil odstavec, pak to nedává takový smysl, jak by mělo.
Říká se, že duši zemřelého ze záhrobí dokáže vrátit zpět do světa živých vrána. Avšak jen v tom případě, že duše patřila člověku, který zemřel za události, která nedovoluje jeho duši v poklidu opustit náš svět. To by však mohl být jiný příběh… Ten můj je jiný. Řekněme, že vrátit duši zpět může sám Ďábel!
Jmenuji se Leonard. Narodil jsem se ve velmi temném městě. Mé rodné město bylo až nezvykle temné, stále tu pršelo, byl tu chlad, který se zarýval až do morku kostí. Temné však bylo vinou lidí, kteří sem zanesli zlo, jenž ulpívá v jejich černých srdcích.
Někdo se narodí do dobrého místa a společnosti a pak se od toho může odvíjet i jeho život, ale mě bylo souzeno si vše vybojovat, abych pak vše zase ztratil…
Otce a matku jsem v životě nepoznal. Sice se mě ujali nějací lidé, ale jako malý jsem i tak nakonec skončil na ulici jako sirotek.
Měl jsem dvě možnosti. Přidat se k místním zvířatům, které se nazývali lidmi nebo se snažit žít dobře a něčeho dosáhnout. Zvolil jsem si dobro, které určilo můj další osud.
Také jsem na tomto místě pochopil, že nesmím mít s nikým slitování, protože ho nikdo nebude mít se mnou.
Většinu času jsem trávil v temných ulicích města zahalené do husté mlhy, kterou neprořízl ani svit pouličních lamp. Kvůli mým opačným, i když dobrým názorům jsem byl v této místní komunitě lidí nesnášen, a tak jsem se nevyhnul ani občasným potyčkám. Díky nim jsem se, ale naučil dobře bojovat a úspěšně se ubránit.
Jednoho večera při úplňku jsem nalezl v jedné ulici ležet obyčejnou kytaru. Měl jsem spoustu času a tak jsem se na ní naučil hrát. Miloval jsem sice Rock, ale s obyčejnou kytarou jsem toho bohužel moc nesvedl.
Uběhlo několik let a vyrostl ze mě mladý muž. Občas jsem dokonce hrával v barech, abych si přivydělal. Nočním návštěvníkům barů se líbil můj styl hraní na kytaru…
Časem jsem si vydělal i peníze na elektrickou kytaru. S ní jsem konečně mohl naplno projevit své kvality. Začal jsem si psát své vlastní skladby, které jsem dokázal zahrát velmi tvrdě. Ta melodie a zvuk mé kytary se dokázal do kůží lidí zarýt na dlouhou dobu. Obyvatelé města stejně jako já, zbožňovali zvuk mé kytary. Hrál jsem na samouka dobře, vnímal jsem každou její strunu, zvuk a melodii.
Jednoho dne po vystoupení za mnou přišla do zákulisí jakási mladá slečna pro můj podpis. Byla vyšší postavy, štíhlá a okouzlivě pěkná. Měla uhlově černé, dlouhé a rovné vlasy, jasně zelené oči, světlejší pleť a rudé rty. Její hlas zněl kouzelně a podmanivě (Já se vám ale popisovat nebudu, představte si mě sami, jak uznáte za vhodné).
Zjistil jsem mimochodem, že umí skvěle zpívat a od té doby vystupovala se mnou. Za každé vystoupení jsme sklidili velkou ovaci. Uměla skvěle zazpívat jakoukoliv rockovou skladbu. Zpívala tak dobře jako nikdo jiný. Uměla zpěv dokonale procítit a vložit do něj kus sebe.
Náš úspěch nezůstal nepovšimnut. Lidé, kteří mě nenáviděli, ke mě nyní cítili ještě větší nenávist a zlobu. Nedokázali přenést přes svá závistivá a zlá srdce, že jsem lepší než oni.
Mladá slečna, která se mnou vystupovala, se jmenovala Carmen. Jak už to tak bývá, náš přátelský vztah časem přerostl ve velkou a silnou lásku…
Později jsme si koupili za ušetřené peníze byt a naplánovali svatbu. Hned po svatbě jsme měli odjet z tohoto místa pryč do světa za štěstím. Tři dny před svatbou se však stalo to, co přerušilo náš idylický život a zničilo vše, co jsme stihli vybudovat. V hluboké temno-černé noci nás přepadla skupinka lidí v černém s úmyslem nás chladnokrevně zavraždit.
Úplné ticho přerušované kapkami deště, které bubnovaly do střechy, utnulo vyražení dveří. Útočníci hned poté vtrhli dovnitř našeho bytu. Zastihli nás sice nepřipravené, ale ubránil jsem nás za cenu velkých zranění. Jeden z útočníků vytáhl revolver a vystřelil. Ozvala se rána, která přehlušila vše okolo. Střela zasáhla Carmen do hrudi. Z rány se okamžitě začala valit horká krev. Útočníci se toho v ten okamžik zalekli a utekli pryč…
Bylo po všem, zůstali jsme sami v našem bytě těžce zranění. Ticho přerušovaly jen občasné těžké nádechy Carmen. Ležela bezmocně na zemi. Popošel jsem k ní a klekl si vedle. Mimo průstřel byla po celém těle pobodaná a s každou chvílí ztratila velice hodně krve. Oba jsme v ten moment věděli, že se nedá nic dělat!
Sedl jsem si na zem a vzal ležící Carmen do náruče. Stékaly jí po tváři slzy. Upřeně se na mě mlčky dívala. Věděl jsem, že zbývalo příliš málo času na to, abychom si stihli vše povědět. Chtěli jsme spolu prožít celý život a nyní nám zbývaly poslední minuty života.
Bolelo mě se na ni takhle dívat, ale chytl jsem jí dlaň a políbil jí. Poté jsem se nahnul k ní, odhrnul jí její dlouhé černé vlasy z ucha a zašeptal jí, ať se nebojí. Na to jsem jí políbil na spánek a přitiskl si ji pevně k hrudi. Cítil jsem jak je každý její nádech těžší.
Carmen plakala a v mém nitru se mísil vztek a nenávist se smutkem. Carmen zemřela v bolestech jako první. Naposledy mě pohladila po tváři rukou od slz, které jí stékaly po tvářích. Nechtěla mě opustit, ale za nedlouho v mé náruči vydechla naposledy. Zemřela na vykrvácení. Přestala dýchat a její dlaň se volně snesla vedle jejího těla…
Já jsem na tom nebyl však o nic lépe a zemřel jsem asi čtvrthodinu po ní. Předtím jsem uzavřel se samotným Ďáblem dohodu, že mu zajistím duše všech viníků a tolik prolité krve kolik jen bude chtít za oddálení našeho posledního soudu. Prosil jsem ho úpěnlivě za tuto možnost do mé poslední vteřiny.
Policie později našla naše zavražděná těla ležet vedle sebe v obývacím pokoji našeho bytu. Případ byl prý uzavřen jako nevyřešený, protože nebylo žádných svědků ani stop. Nikdo by se o to stejně ani nezajímal… Ďábel mé prosby před smrtí vyslyšel a vyzvedl osobně přesně na Halloween mé tělo a oživil ho, vrátil mu tedy mou duši.
Od té chvíle stále chodil neviditelný vedle mě, aby viděl, jak vykonávám, to co jsem slíbil. Byl velmi podlý a užíval si, jak se stále trápím.
Nejprve jsem došel za temné noci ke mně domů, na místo činu. Dveře byly zalepené policejní páskou. Vykopl jsem je a vešel dovnitř. Na zemi v chodbě byla ještě naše zaschlá krev… Vše tam leželo a vypadalo tak, jak kdyby byl náš byt opuštěn před týdnem. Vhánělo mi to všechno slzy do očí. Radši jsem je zavřel a snažil se zahnat staré vzpomínky. Stále se ve mně mísil se ve mně vztek a strašná nenávist. Cítil jsem strašnou nespravedlnost, nikdo si to nedokáže představit. Věděl jsem, že Ďábel se tím bavil, ale nic neříkal.
Popošel jsem do obývacího pokoje a oblékl jsem se spěšně do černého koženého oblečení. Poté jsem se podíval na sebe s odporem od zrcadla. Se zlostí jsem zaťal pěst a praštil jsem do něho, až se roztříštilo na kusy. Sebral jsem jeden střep ze země a sevřel ho pěvně v dlani, střepina mi pronikla kůží do masa, ale nebolelo mě to. Na zem mi mezitím kapala má krev a já přísahal na to, že se pomstím a vrátím vše, jak to bylo.
Oblékl jsem si černou kápi a namaskoval se černou barvou, aby mě nebylo poznat a vidět mi do obličeje. Vzal jsem si zásobu nožů, které jsem si zasunul za opasek.
Ďábel mi pověděl, kde se nachází lidé, kteří zničili můj šťastný život. Vzchopil jsem se, i když mi to rvalo srdce a vyrazil jsem temným městem k prvnímu cíli.
Budil jsem okolo sebe respekt. Všichni na ulici mi uhýbali z cesty a nikdo mě naštěstí nepoznal. Ani by neměli šanci díky mému maskování. Došel jsem k domu prvního člověka, který byl zodpovědný za naší smrt. Jednalo se o nějakého dealera drog. Vykopl jsem dveře, doběhl jsem do pokoje, kde jsem plánoval ukončit jeho ubohý život. Neměl šanci se bránit a před smrtí jsem mu pověděl, kdo si pro něj přišel. V jeho očích se objevil strach.
Sice se rozhodl utéct, ale chytil jsem ho a vrazil mu nůž hluboko do krku. Odcházel jsem a naposledy se na něj bez sebemenší lítosti podíval, jak se válí v tratolišti krve.
Ďábel byl velmi spokojený, ale je proradný a tak mi nakázal zabít zbylé vrahy ještě onu halloweenskou noc. Za chvíli jsem měl na „rukou“ víc krve, než řezník.
Všechny naše vrahy jsem potrestal včas a řídil jsem se přitom pokyny Ďábla, který mě dirigoval, s jak velkou ohavností mám vraždy provést. Stále jsem nepřestal doufat, že ukojím jeho touhu po krvi a dosáhnu toho, co mi slíbit. Ale jde vůbec věřit samotnému Ďáblu?
Po každém zabití jsem mohl spatřit, jak si hříšnou duši těch, kteří mi zkazili život, odnáší skupina stínů do pekla.
Po zabití posledního člověka se Ďábel vytratil, zmizel. Volal jsem ho, ale nic se nedělo. Proklínal jsem ho, stále se nic nedělo. Ptáte se, proč jsem vlastně uzavřel samotného Ďábla? V tomto temném město slovo Bůh neexistuje.Rázem přestalo pršet a na zemi se objevil napsaný ohnivým písmem velký nápis: „Běž tam, kde jsi začal svou pomstu!“ Bylo mi jasné, že tím myslí hřbitov. Doběhl jsem na okraj města na hřbitov. Všude se tyčili náhrobky porostlé mechem, lišejníky a stály tu vysoké, větrem odrané sosny. Bylo tu pusto a foukal slabě ledový vítr.
Popošel jsem plný stesku a lítosti, až k náhrobku Carmen. Plakal jsem a slzy mi stékaly po tvářích na zem a vsákaly se do půdy. Podlomila se mi kolena a tak jsem zůstal klečet na zemi a dlaněmi jsem se přitom dotýkal vlhké mechovité půdy. Bylo mi strašně úzko a myslel jsem stále na mou Carmen, kterou jsem nikdy nepustil ze svého srdce. Už jsem nevěřil, že by se mohlo něco stát. Asi za hodinu se Ďábel objevil přímo přede mnou. Pověděl mi, že dodrží své slovo, i když to původně nechtěl udělat. Pověděl mi ale, že stále musím přijít na to, čím mám přemoci smrt nás obou. Má duše byla přece jenom stále někde mezi životem a smrtí… Poté se hlasitě zasmál a odešel, nakonec se pomalu rozplynul v mlze dál ode mě.
Rozhlížel jsem se zoufale kolem sebe. Tep se mi zrychloval, i když jsem pociťoval někde uvnitř sebe, že ve skutečnosti nežiji. Seděl jsem opřen o náhrobek a čekal.Náhle a bez varování se kousek ode mě se objevila postava v bílém. Pohlédl jsem jí do obličeje, ale nezmohl jsem se ani na slovo. Byla to Carmen!
Usmála se na mě, ale nic neříkala. Přišla pomalu mlčky ke mně, klekla si a znovu se na mě usmála. Zvedla pomalu svou ruku a pohladila mě po vlasech a objala mě. Pocítil jsem nádherný pocit někde v mém srdci, které už nebylo najednou tak „těžké“.
Trochu jsem se od ní odtáhl a podíval se jí zblízka do obličeje. Zvedla pomalu ruku a jemně mě chytla za rameno. Políbila mě svými rudými rty a po celém těle se mi rozlilo teplo. V tu chvíli jsem ucítil, jak jejím tělem projelo teplo, tedy život stejně jako jsem ho pocítil i já v mém nitru…
„Pokud je láska mezi dvěma lidmi silná, pravá a skutečná, dokáže přemoci vše.“
